Shnilé obilí.

V den mlhavý kdys u Bystré

lán rodný sedlák oral;

na staré hruše uschlou snět

v tom starý havran slet’

a lidskou řečí zakrákoral:

Ty v potu tváře nadarmo

zde kypříš svoji hrudu,

a darmo budeš síti též,

neb nikdy nebudeš

plod sklízet, věř mi, svého trudu!

Po ptáku sedlák bičem šleh’,

leč ten se drzý nehnul,

zrak – rudý jas a chrapot hlas.

Pak zmizel v jeden ráz,

když sedlák pro kámen se sehnul.

Šel domů sedlák poděšen,

v tom s nebes hloubi náhle

červánek vznítil kalný vzduch

a v dáli rudý pruh,

jak v krev by nořil brázdy táhlé.

A v noci vzplály hvězdy dvě

a jejich metly rudé

se třásly v dálce mlhavé

jak meče krvavé.

To jen sám bůh ví, co to bude!

A sotva vzešlo osení,

sedlák se vidlí chopil,

šel na pány a nastal soud,

a brzy krve proud

ty rodné lány kolem stopil.

A než-li v klasy metalo

to obilíčko boží,

pan hrabě Vilém z Kolovrat

se s vojskem na vsi krad’.

Zda sedlák nyní vidle složí?

A než-li klasy dozrály,

juž konec byl té řeži,

a kde byl ve vsi jaký muž,

na stromě visel juž,

ba stačily juž k tomu stěží.

Pak věšeli je na trámy

u stodol, kolen, stájí,

a v polích v slunce úpalu

to zrálo pomalu –

však mrtvo bylo v celém kraji.

Uzrálo v posled obilí,

leč kdo je sklidí asi?

Pár dětí, které zmořil hlad?

žen slabých zástup snad,

jež zármutkem si rvaly vlasy?

Pak přišly bouře. Celé dny

jen s oblohy se lilo.

Co kdys u Bystré sedlák sel,

to nikdo nesklízel,

to zrostlo, hnilo, shnilo.

Nad klasů bahno havran slét’

a děsně zakrákoral:

měl radosť z věštby své, neb klet,

co stojí boží svět,

je lán, jejž český sedlák oral.