Shýbají se větve k zemi,

Shýbají se větve k zemi,

kryjí hlavu mou i týl,

jest mi, jak bych v jarní dobu

uložen byl v temnou kobu

bez rakve a pohřben byl.

Měsíček jak strážný cherub

zvolna nad krajem se vznes’

a paprskem míru v šeře

všaký bol mi z duše béře,

dnem co v její hloubku kles?

V dálce jako hejno supů

naposled jej stíhá vzhled,

tak-li v konec všeho žití

člověk rovněž bude sníti,

pak bych umřel rád a hned.