ŠIBEŇÁK.

Za městem vršek malý

a táhlý, ze všech stran

jest zakrsalým borkem

dokola obehnán.

Nahoře nízká skalka,

pár kroků stranou níž

dvě staré, husté lípy

a mezi nimi kříž.

A vršek ten i skalka,

zří z daleka je zrak,

až dosud v ústech lidu

jsou zvány Šibeňák.

Za starých, dobrých časů,

kdy věk byl krvavý,

na tomto pustém vršku

se děly popravy.

Pod skalku mezi lípy

byl vinník předveden,

modlitby vykonány,

prut nad ním rozlomen.

Pak výš to táhlo k skalce,

kde městu tváří v tvář

pil odsouzenec v posled

vzduch, blankyt, slunce zář! –

Dnes slunný den a krásný,

ve trávě ležím sám,

a starých, dobrých časů

a poprav vzpomínám.

Jak ve Máchově básni

zřím, kterak z města bran

se béře průvod k vršku,

jenž borkem obehnán.

Dnes ticho svaté kolem,

v dál klidně těká zrak

a idyllou je skoro

ten smutný Šibeňák.

Zde hustá voní tráva,

slzičkou rdí se mez,

a z vrbin svlačec vstává

i purpurový slez.

V tvář metlice mne tlukou,

v nich dvou motýlů shon

mi lásku připomíná,

co čmela dutý tón

Zní ironie notou...

Jak chví se metlice!

a jak se pestří v poli

žen v práci směsice!

I vzhlížím k Spasiteli,

jenž oddaně a tich

se dívá k městu dolů

a v dálku po polích.

A dím: „Kéž všecko v světě,

jak zde Tvůj luští kříž,

vždyť svět Šibeňák celý

a hroznější jest – víš!

Kéž sletí všady mír Tvůj,

jak těchto do strání,

jen ruch a štěstí práce

při lásky žehnání!

Pak omládne svět celý,

dnes bouří štvaný vrak,

do zlatých klasů ztajen

jak tento šibeňák!...“