Sibiřanka.

Jak vločka sněhu právě nová,

jak cherubových křídel pýr

a květu špetka úbělová

slít’ maličký k nám bohatýr.

Viz letky, blankyt bez obláčku,

a na nich přes příč kmentu pruh,

aj, aj, můj roztomilý ptáčku,

zkad k nám tě přenes’ touhy ruch?

„Já přilít z Amuru!“ I šlaka!

toť ovšem velký světa kus,

snad dál než stokrát na oblaka;

ty’s tedy Rus, ty’s tedy Rus!

Jsi pravoslavným dozajista

a velkým důstojníkem snad!

Tvá uniforma jak je čista,

a jaký ve všem sklad a lad!

Či všemocný jsi dvorní sluha?

hle, na tvém hrdle vzácný dar!

Toť Ondřejova řádu stuha,

jejž knížatům jen dává car

To řídká pocta, na mou kuši,

jak omámen tvým zjevem jsem;

mé srdce udivením buší, –

tak malý, a již komthurem!

No zdrávstvuj, batuško můj milý!

Leč nyní pověz mi přec, kdo’s?

sám samovládce snad, car bílý,

či carevič jsi?... „Ničevos!“

Ne? Tak jsi nejmíň státním radou.

A přec i vás, když konec jest,

do země k odpočinku kladou;

co všecka sláva, všecka čest?

Co všecky řády, všecky stuhy,

co žezla? Hračky nanejvýš,

když údy chladny jsou a tuhy

a kámen na hrobě a kříž!

Viď, divíš se, proč také stesky?

leč nediv se a vážně suď,

sám příčinou jsi, ptáčku hezký,

že plna vzdechů je má hruď.

Slyš, roztomilá excellencí,

mne zajímá tvůj kraj a svět,

a vím, k hor Jablonných že věnci

za krátko poletíš zas zpět.

Mám prosbu na tebe, můj zlatý,

kéž laskavě ji vyplníš;

i mně ty končiny jsou svaty,

tož, něžný bojarine, slyš!

Až slétneš k vodám Sachalínu,

háj mladý spatříš moře blíž

a v něm v bříz zlatohlavých stínu

hrob z kamene a na něm kříž.

Zde po života marné snaze

sní sám a sám můj drahý brat,

a děti nechal na Kavkaze –

ó, pozdravuj ho na stokrát.

Šel štěstí hledat pro své milé,

zjev jeho klamný v dál ho táh’,

a střelou smrti potměšilé –,

pták raněný – mřel na vlnách.

Spí. Nechať píseň tvá mu zvučí

jak ondy v nejvěrnější hruď,

a květům, jež mu u hlav pučí,

má slza jarní vlahou buď.

A vzkazy útěchy, mé ptáče,

v dál dětem, vnučkům jeho nes,

kde Morják kvílí, Čemes pláče

a javorový šumí les.

Kde snivý syn se chápe pluhu

a pěstí vinnici a sad,

než slunce v zlatém polokruhu

jde za Marchotské vrchy spat.

A český lid jich na úpatí

po dlouhé zimě k jaru vzbuď;

již peruť toužíš rozepjati –

nuž vznes se! S Bohem – s Bohem buď!