ŠIBŘINKY

Princ Karneval jel do světa

a smál se, smál a smál,

roj hrdliček jej oblétá,

jak vesel táhne v dál.

Kde jindy zuřil vichrů vztek,

tam bylo růží bílo,

a denně plno hubiček

jej ze sna probudilo.

A smál se, smál, med rtíků pil,

jímž vítaly jej ženy,

a za měsíc si podmanil

svět slastí opojený.

Však jednou procit’ mrzut přec

a zamyslil se v strachu:

„Oh, ve středu je popelec –

co potom, milá brachu?“

A zdálo se mu, sama smrt

že skuhrá romanci:

„Vším pokáním jsi, princi, zhrd’ –

máš nyní po tanci!

Já přijdu sama, bezzubá,

můj hnát ti údy stočí,

a černý havran vyklubá

tvé unavené oči!“

„Ó smrti“, děl princ Karneval,

„vím, všemocná jsi všude –

ó veď mě aspoň v onu dál,

kde dobře mřít se bude.

Já vesel žil, chci vesel mřít,

až dotkneš se mých víček,

ať všechen strach můj, všechen cit

se změní do hubiček!“

I řekla smrt: „Znám jednu zem,

ta za mořem je až,

tam v divém reji veselém

mne ani nepoznáš.

Smích kraluje tam místo mne

a do hrobu všem svítí,

v té Ki-Kin-Kajdě ohromné

ty šťasten můžeš mříti!“

Princ Karneval se zveselil

tou zvěstí přeblažený,

a smál se zas a víno pil

a líbal všechny ženy.

Vráz setřásl svou únavu

a vesel zvolal: „Hajdy,

teď chystejte mi výpravu

tam do té Ki-Kin-Kajdy!“

A jeli nocí ledovou

a přece za vesny,

a mladou hlavou princovou

se chvěly šťastné sny.

A kam jen cestou přijeli,

princ tázal se: „Kde najdu

tu bájnou zemi veselí,

tu božskou Ki-Kin-Kajdu?“

A jeli světem, každá ves

se k poctě prince krášlí,

a jeli dál, a šťastně dnes

tu Ki-Kin-Kajdu našli.

A mazurky a valčíky

jim toužně v ústret zněly,

a jako přelud veliký

byl šťastný kraj ten celý.

„Zde tedy zemru,“ princ si řek’,

„však tady zemru rád,

zde září smích a dívčí vděk,

zde sladko umírat!“

A když se smrt už blížila

a vstala z růží deště,

řek’: „Hrome, ty jsi spanilá –

pojď, skočíme si ještě!“