Sibylly Michelangelovy.

Jž zmožen prací i myšlének tíhou

a v srdci steré pochybnosti hroty

v dlaň sklonil veliký Buonarroti

skráň zrytou mnohou vráskou, mnohou rýhou.

Tu z výhně ducha, kde u věčném sporu

se obrazy a dojmy tříbily,

se zvedly plné síly, plné vzdoru

a stály před ním staré Sibylly

i slyšel v hloubi duše jejich hlas,

jenž jako vichr půlnoční se třás’.

Zřím v svadlé listí spadlé s kmenu času,

zřím v mrtvých rodů popely skrz dým,

kol tma a šero, pouze pláti Krásu

jak bludnou hvězdu v bludišti tom zřím;

vše ostatní kol hroby jen a trosky,

jež hvězdy té svit ozařuje božsky.

Zřím v svadlé listí spadlé s kmenu času,

zřím v mrtvých rodů popely skrz dým,

jak mroucí jiskru sledním ve zápasu

po Velikosti svatou touhu zřím:

chtít větším být, juž v tom je vykoupení

z mlh, mátoh, trudů, strastí, utrpení.

Zřím v svadlé listí spadlé s kmenu času,

zřím v mrtvých rodů popely skrz dým

a cítím soucitem svou vlhnout řasu,

v těch mrtvých srdcích símě Dobra zřím;

to chví se tam, jak zora plá a hoří,

to jistě z hrobů nový život stvoří.

Zřím v svadlé listí spadlé s kmenu času,

zřím v mrtvých rodů popely skrz dým,

nerv živý škube se tam v shnilém masu,

to žízeň Pravdy trhá svalem tím;

ta nesmrtelná ať si pálí, bodá,

přec lidstvu číši věčné vláhy podá.

Zřím v svadlé listí spadlé s kmenu času,

zřím v mrtvých rodů popely skrz dým,

ten popel zvedá se, dým taje v jasu,

ta srdce žijí – neb v nich Lásku zřím!

Duch v kosti hřmí a světlo v zřítelnice,

kde Láska doma – není Smrti více!

Hlas dozněl, chvíli ticho ztmělou síní –

však za ním zved’ se nový hlahol nyní,

hlas těch, již mrtvými se zdáli posud,

hlas velký, silný, nezdolný jak Osud.

To znělo, jak bouř vítězná když letí:

Jsme, žijem, budem žíti dál a dál,

nechť zhouby jsme a vteřiny jen děti,

nám posud v srdcích oheň nedoplál,

ten oheň Dobra, Krásy, Velikosti,

ten oheň Pravdy, Mojžíšův jenž keř,

ten oheň Lásky, již zem, nebe hostí,

jenž stále volá: Bojuj, chtěj a věř!

Jen těmi silné lidské pokolení

Nic odvěké na starou báji změní,

neb Velkost kde a Dobro, Krása svítí

a s Láskou Pravda, tam jest věčné žití!

Ta hymna zněla jásotem v šer dílny.

K své práci sochař velký vstal a silný!