Šicí stroj.

Ať v slunci jizba plá,

ať deštěm šerá,

šicí stroj řinčí, slyš,

dnes jako včera,

řinčí tak vždycky

v práci mou, v snění,

však prosaický,

věřte mi, není;

zřím v jeho niti

snouti se žití!

Často se nořím rád,

v sny dětství zpátky,

zřím čistý, andělský

profil své matky;

nad stroj se kloní,

šije a chvátá;

rtem píseň zvoní

jak včela zlatá

v rhytmickém zvuku

do stroje hluku.

Co kanár na stěně

překřičet chce ji,

zní vedle dětí shon

v tanci a reji.

Jak do jasmínu

resedy dýší,

v besídky stínu

verše své píši

prvního mládí –

Vedle stroj řádí.

Po letech slunce jas

strop, stěny kryje,

má si to nevěsta

výbavu šije,

ucho mé stíhá

ty stroje zvuky,

veršů mi kniha

vypadla z ruky,

stroj ustal v práci...

Ó snové sladcí!

Jizbou se procházím,

dnové jsou šedí,

zas v práci nad strojem

žena má sedí;

pro sebe tiše

šťastná se směje,

v mateřské pýše

zrak se jí skvěje,

a co tak chvátá,

jizba je zlatá.

A brzy přijde čas,

ke kolu stroje

usedne malá si

dceruška moje.

Nožky ty malé,

ručky ty svěží!

Ve práci stálé

den i stroj běží,

co já zřím sladce

k dceři i matce.

Ať sluncem jizba plá,

ať deštěm šerá,

stroj řinčí vesele

dnes jako včera,

v sny moje hude,

tká moje žití,

rubáš mi bude

též jednou šíti,

z drahé však ruky

zazní ty zvuky!

Šicí stroj symbolem

svaté je práce,

při níž dny řinou se

sladce i hladce.

Nechť řinčí vždycky

v dumy, v mé snění,

však prosaický,

věřte, mi není,

zřím v jeho niti

snouti se žití!