SICILIANA.

Sic není květem půdy mojí rodné,

však chce-li se jí – ať též u nás pučí!

Má duše včelou. „Bílého až do dne“ –

ten květ ji volá – „lež mi ve náručí!

Chceš vůni pít? Mám plno vůně svodné!

A chceš-li, dám ti také krůpěj žluči,

již tomu v ránu žahadlo tvé vbodne,

kdo odhání tě, když tvůj let kol zvučí!“