Sicilská ekloga.

Své slzy stříbrné v cest úžlabiny

hloh bílý rozsypal, zlatými stíny

se kolem chvěly háje vavřínové.

Div nebes tady, jenž se májem zove!

Ó vzplaňte lásky myšlenky a snové!

S hor vesel šumí pramen Akadiny.

I vyšli oba, každý z jiné strany,

květ broskve nachu nádechem jak tkaný

jim kynul, cestou zněla píseň ptáka.

Juž lesů šer jim nad hlavou se smráká.

Co rychlým krokem volá a je láká,

kde vesel šumí pramen Akadiny?

A mechem hebkým oba plaše spěli

a jeden o druhém přec nevěděli,

a větve rozhrnuli rychle, tiše –

Zdroj před nimi jak perlící se číše

pln stínů z dna, pln zlatých jisker s výše,

ten šumný, bájný pramen Akadiny.

A dívali se ve šumící vlny.

Jich povrch lístků popsaných byl plný

a u dna co jich bylo, ještě více!

Nach jí a bledost kryla jemu líce.

Jest věrna mi? – A on? Tak šeptajíce

se dívali v zdroj šumný Akadiny.

A neslyšeli zpívající ptáky.

A pomyslili: Zkusíme to taky!

Svá psali jména v bílou kůru břízy.

Zda udrží se? Či zda ke dnu zmizí?

Mám věřit jí? – Cit jeho zda jest ryzí?

Co zjeví šumný pramen Akadiny?

Juž napsáno! a juž to letí v pramen!

A chvíli oba proměněni v kámen.

Co drozda zpěv, jenž nad hlavou jim jásá?

Co květů déšť, jejž v hnízda vítr střásá?

Co nyní nebe jim, co země krása?

Jich osud, život, svět – zdroj Akadiny.

Ó radost! jeho jméno, jméno její

hle, obě svorně plují na peřeji.

I křikli oba plesem v téže době.

Ó překvapení! patřili v tvář sobě.

„Tys věrna mi?“ – „Smím život dáti tobě?“

Ó žehnán buď zdroj šumný Akadiny!

Své slzy stříbrné hloh v úžlabiny

cest rozsypal, svět samé zlaté stíny.

Jak přišel večer, nevěděli sami,

a seděli tu dlouho pod myrtami,

a slavík zpíval a v sny jejich známý,

jak s hvězd by padal, zněl šum Akadiny.