Sídlo štěstí.

Velemoudrý Sady padesát let

hledaje štěstí probíhal svět!

Hledal je v chatrči i na trůnech,

hledal je dlouho, hledal všady. –

Kde asi na svých cestách všech,

kde našel sídlo jeho vlády? –

Ach, nikde – nikde k nalezení,

ač namahal se k unavení

a ztrpčen tím mu život byl.

Však jednou v lese zabloudil.

Tu starý zjeví se mu k úžasu

chrám opuštěný zubem času –

z šedého pravěku – stromovím kryt,

že tisícíletý zdál se být.

Zadumán po stupních se béře

a zbožně kráčí síní vznešenou –

až konečně dostoupí dvéře,

na kterýchž slova psány jsou:

„Zde ani pláče, ani bolu není,

zde sídlo štěstí je a ulevení!“

„Ó, žití mého chvíle blažená,

teď ku štěstí mi cesta ražená!

Ó, štěstí, přec jsi k nalezení!“

Tak volá mudrc v zanicení,

a radostem otvírá dveře pak;

však hle, co zří tu jeho zrak?

udiven patří v onu děsnou kóbu

a v hloubi chladnou uzří propast – hrobu! –