Siesta.

Sen modří šedivých ve stínech sněhu ožil,

však záře usnula ve zrůžovělých žlutích;

ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách složil

a sípot os, jímž kvílí kola větrův, utich.

Klid bílých linií se tíše krajem snoval

v šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvým ladem;

let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval,

dech živých nesrážel se v bílou páru chladem,

jen Velká Myšlénka jak oblak táhla nivou,

hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha,

sil sepjetím a dominantou zádumčivou,

jež z hudby sněžných vln do lidských duší dýchá.