Siesta na ville.

Neděle je, odpolední chvíle. –

Děd můj starý k prsoum hlavu chýle,

hodinku svou, která mdlobu snímá,

pohodlně ve fateuillu dřímá

a jak dítě usmívá se v spaní;

světla proužek dotkl se mu šíje –

rychle spouštím v oknech žalusie,

o píď dál by nepronikl ani...

V jizbu druhou tich se odebírám,

ku balkonu dvéře otevírám. –

Ani kročej venku slyšet není,

náves celá – jako po vymření;

jenom lípy šumí u kostela,

a v jich stínu, který chladem dýchá,

kachní havěť honí se a šplýchá

na rybníku, jenž se stříbrem bělá.

U pěšiny, těsně před stavením,

strážce domu vedrem týrán denním

odpočívá, věrné oči mhouře.

Lehce plynou obláčkové kouře

z dýmky mojí do blankytné výše.

Kouzlo snění přikrádá se v duši,

němý klid jen cvrčka trilek ruší,

který vesel plesá u své skrýše.

Poslouchám ho... náhle ustal pěti.

Zaplašil jej výskot malých dětí,

které v davu, jako včelky zlaté

když se rojí – bosé, košilaté,

kvapí v před a náves plní ruchem.

Každé jásá, každé natahuje

ručky s touhou do výše, kde pluje –

skvoucí vážka jasným, letním vzduchem...