SIESTA V POLI.

Srp žhavý odhozen do trávy vonné...

A duše unavených těl,

neseny písní tvou, ó dálný zvone,

jsou rojem, který v nekonečnost tone,

jsou rojem zabloudilých včel.

Mdlá dřímota kraj celý v závoj halí,

ve vzdušný závoj planoucí;

v něm jak by ruce žen se rozpínaly,

ve sladký spánek všechno kolébaly,

vše tvorstvo žízní prahnoucí.

Spí pole žlutá v tichém odevzdání:

Hned ráno brázdami se bral

hospodář osmáhlý... Šel v zadumání

a plné klasy vážil na své dlani,

pak s úsměvem se vzdaloval.

Teď žatvy půl již pokoseno leží

na nekonečném podnosu.

Žnec spící na mezi ji ve snu střeží,

pleť jeho snědá podobá se spěži...

Hle, vstává, roven kollosu!

Ó, býti úrodou, jež za poledne

v tisíce rozložena mil,

ztracena za obzory nedohledné,

sní o ženci, jenž vítězný se zvedne,

by k nohám svým ji položil.

Tu čistou rozkoš poznati, již cítí

ve slunci rozžhavený klas,

když dechem svým ho mámí polní kvítí

a v jeho zrně věčné chleby žití

se tvoří v požehnaný čas.

Zrodit’ se z lůna pole panenského,

ne v poli těžce zdaněném!

V polibku slavném ohně nebeského

otevřít’ plnost všeho nitra svého,

zahořet’ žňovým plamenem.

Na této zemi chci se zrodit’ znova

kdes’ na poli ve věnci chrp,

ne jako člověk, jenž bol v srdci chová,

jak osení však, jež zrá do zlatova,

jež požne žhavý srp...