SIESTA

Přede mnou leží rozprostřena,

jí slunce prosvitlo z mlh mušelin;

jak zázrak čarokrásná žena,

jiskřící ohněm jižních vín!

Pod hlavu složila si ruce,

jak mramor jejich loktů běl,

a ňadra oddychují prudce,

jež tuhý korset obestřel.

Postava pružná, svůdných údů

a pohyb její dívčí vděk.

Kol roztaveným zlatem půdu

jí pozlacuje paprslek.

Nedřímá, sní jen v kouzlu máje

a květem protkala si šat;

na skráni věneček jí vlaje

zelený, netknutých znak vnad.

Neb panenská je ve své kráse

a nesetřen je vonný pel;

tak bezstarostně usmívá se,

vítězstvím jista, kdo ji zřel.

Na klíně jejím, skvějíc, leží

zrcadlo lesklé Vltavy,

kde shlíží svoji krásu svěží,

marnivá hrou té zábavy.

Hle, blankyt nebe k ní se snesl,

oparem modrým obklopil;

to jakýs bůh jí k nohám klesl,

aby ji zemi uloupil! –

Oh, Praho, Praho, tys ta kráska,

k níž zahořel jsem rovně též;

snů skutečnost jsi, srdcí láska,

z nás koho nepodmaňuješ!

S Chotkových sadů zřím tě v snění,

ty nejlíbeznější všech měst;

frejířů neslyš lichocení,

k své kráse hrdost poj a čest! –

Sni klidně o své lásky blahu,

zrak zasněn, v tváři ruměnec:

neb národ miluje svou Prahu,

žárliv! jak věrný milenec.