Siesta.

Již odlož rýč, zas klidu dnové kynou,

zas volá řeka, olšin chladný stín,

Pan sedmizvukou zas tě láká třtinou

a nymfa vodní chladných do hlubin,

kde zhaslo slunce tmavší nad rubín.

Dům známý kyne střechou pohostinnou...

Tak splývá život letos jako loni,

znám staré zvony, kterak v sluch mi zvoní,

znám jepic a much večer hudbu línou...

Tam jdu, že musím – ale s duší jinou!