Siesta.

V ty žhavé dny, když parno na výsluní,

kde rybník dýchá chlad svou tmavou tůní

a lípy stín svůj kladou na cestu,

tam vrchnosť spita jasmínovou vůní

obvyklým spánkem tráví siestu.

Bezdětní manželé tak stále sami

tu jednotvárně žijí letní dny,

smích dětí kolem nezní rolničkami,

roj nožek nehoní se pěšinami –

nic nezbývá než dlouhé, nudné sny.

Když jeden z nich se zbudí, rozmrzelý

mdlým zrakem v dumách patří na cestu,

jak pomýšlel by na svůj život celý,

ten líný, zdlouhavý a neveselý,

jak na prospanou jenom siestu.