SIESTA

To bude ticho zádumčivé, ticho vlažných dní,

až černá, rozdýchaná, hebká v duši napadá,

a vše tam zasype, dřív ještě, než se rozední,

vše zasype, co po léta tam tlí a uvadá.

Až napadá... Ach, černá, rozdýchaná šarpie...

Na rány krvavé a na vše, co tam vadne, tlí...

Až napadá... A vlažné krve až se napije...

Co zbude pak, než jemnou radostí být mdlý?

Pak ulehčí... Až zasype vše... Divná šarpie...

Vše zasype, co po léta tam zrálo, tlelo, zvadalo...

A ráno udiveny budou cizí harpie,

a každá zlostí vykřikne a každá zavyje,

že rány nebolí, že přes noc něco padalo,

že něco vlažné, hojivé a vonné do nich padalo...