SIESTA.

Křivolaká, bystrá říčka

starosti mi ve sny hýčká,

stíhám světel, stínů vděk,

klidný rybář myšlének.

Šťávná luka, modré chlumy,

topoly tak sladce šumí,

po vrbách se svlačce pnou

s hořkou vůní mandlovou.

Vlnky jak se lesknou, zlatí,

myšlénky mé v dál se tratí,

plynou s nimi, nevím sám,

o čem ještě přemítám.

Ušlápnuté květy v taji

duše se mi pozvedají,

zdá se mi, že tich a něm

na vše hledím modrým sklem.

Vše, co je, a bylo kdysi,

se zdáním se pravda mísí,

zvony, žití ruch a spěch

slyším už jen jako v snech.

Hvězdou každý svlačec bílý,

kytkou květů mrak, jenž pílí,

skráň mi stírá vítr svým

měkkým šátkem hedvábným...