ŠIKMÁ VĚŽ.

Z nestavěných hradeb mohutného zdiva

k lazurnému nebi úkosem se dívá

sluncem bílý obr v nachýlené věži –

a ten skalní ráj nám ode věků střeží.

Nuže, nevpouštěj sem nohu nešetrnou,

úšklebky ať, zloba na tom prahu ztrnou,

žádný chladný hled ať nepolíbí skalí,

jejž ty krásy božské k slzám nedojaly!

Pokojně ční věž z těch šumných jedlí šiku,

ač se zdá, že sletí v příštím okamžiku;

svěží zdoba mechu na nejvyšším hrotě

skví se jako úsměv štěstí na životě.

Pod praporem svislým jehličnatých třásní,

pučí bleděmodří zvonečkové krásní,

bují drobný život, – sladká hra a bídná,

k čemuž shlíží dolů věž tak ledně klidná...

Ó ne, nevelebím výš tvou, chladná skálo!

než bych odsoudila, co tam dole vzplálo,

miluje a trpí... se vším, co jsem snila,

raděj bych se v mrtvý balvan proměnila.