ŠÍLENÁ.

Zde světel zář, a dívek zjev, a růže,

a kynou tobě sladce ňadra bílá,

bys přivinul je na své srdce úže.

Má duše dnes se divně zachmuřila.

Já z okna velkého hleděl v tmu ulic.

Tam naproti jak oko zmírající

plá malé okno, k němuž hlavu tulíc,

zří upřeně sem dívka s bledou lící.

To dům je šílených. A zhubenělá

ta šílená v tmu čirou oko noří.

Teď hudby proud jí zvoní kolem čela,

a vidí sál, jenž jako výheň hoří.

A vzpomíná, jak tančívala kdysi

na ňadrech toho, jenž ji zradil bídně...

Té hudby proud šílenství nové křísí

jí v duši, která umírala klidně.

Snad anděl smrti nad chorou se sklání,

co jásot náš ji vrhá v propast tmavou.

A tady růže, smích a tancování,

a ona svíjí bolestí se žhavou.

A volat’ chci: „Nechť stichne hudba rázem!

Ó smilování, lidé všední, prázdní!“

V tom slyším šepot prosycený mrazem

a posměchem: „Hle! Básník náš zas blázní!“...