ŠÍLENÁ HUDBA.

A struny se tak divně rozechvěly,

když ruka tvoje sáhla na klávesy.

Ty známé skladby vztekle burácely

jak v letní bouři horské lesy.

A resonancí v duši mé se sesílily

a v horkém srdci v plameny se rozhořely.

Snů plantáže mi potloukly a zpustošily

a v mozek vlily myšlenek proud vřelý.

Proud vřelý, zmatený a těžký, rozžhavený,

neobsáhlý a široký a prudký k sešílení.

Šílená hudba – – – Dech její jak kov roztavený

spaluje. Na rány její léku zázračného není.

Šílená hudbo, prokleté strun chvění!

Šílení mistři, šílené prsty tvé i ruce!

Šílená hudbo! Mne zabíjí tvých divokých tónů rozproudění!

Jak ve vlnách se potápím a vzhůru zvedám prudce.

A vidím chvíle svého zrození a smrti svojí.

Jak symfonie život burácí a hučí se všech stran.

Vše plno hudby. A všechny tóny zraňují. (Jen tvůj hlas hojí.)

Z kovových strun zní vyzvánění smrti, žal pohřebních hran.