ŠÍLENCI.

Bloudíme tajemstvím země, ptáme se věcí mlčenlivých,

na jaro, které nepřichází, na květy, které se nerozvíjí;

vždy s jedním pozdravem větrům, jež do věků budoucích vanou,

vždy s jednou myšlenkou nedomyšlenou, písní nedozpívanou,

přísahou vázaní svědkové mysterií.

Nevlastní děti tvoje, ó země, byli jsme bolesti mlékem

jako na prsou svedených matek svých odkojeni;

kde naši bratří pili z tvých drobných a sladkých pramenů vděčně,

před slanými vodami oceánů my stáli, žízniví věčně,

a jenom tragická hudba jich bouří dala nám opojení.

K modlitbě díků my klekli, kde nesčíslní tě proklínali,

a plakali jsme tam, kde nesčíslní ti dobrořečí;

hlas náš se jiskřil jak slunce, když bázní oněmly miliony

a když vítězům k návratu v triumfu hřímala srdce a zvony,

rty naše, prorocké, stiskly se v mlčení bolestnou křečí.

Knížata země i otroci do krve ubičovaní

jak bratří vcházeli v modliteb našich kathedrály:

pro všechna čela poznamenaná polibek míru jsme měli,

snům země nejtíživějším jak povzdechu matky jsme porozuměli

a tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.

V úsměvech krásy i v přítulných pohledech věcí

hořelo pro nás hrobové světlo našeho zasvěcení;

z ticha agonií k nám vyvřel polibků dychtivý šepot,

z ticha hnusu a umdlení – mladistvých křídel jásavý tepot,

z ticha rozkoše – mlčení vnitřního ohně, v němž pracují zatracení.

Od jitra k večeru svému šli jsme jen přes věky příští:

když jsme se bratřím nejbližší zdáli, nejvíc se vzdalovali;

nejchudší, ze vzácných světel, mramorů, tajemných kovů,

k Věčného slávě my stavěli chrámy, nádheru vraceli slovu,

a pokorní, jménem tvé mystické moci nad dušemi královali.

A ač jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech květů kvetli,

sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur illusí vesmír celý,

k zvířatům ve jhu se skláněli, jako k bratřím zakletí svého,

všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného

a ve svém srdci oheň všech srdcí – stáli jsme osamělí.

Jen mrtví a z věků příštích se blížící bratří

odpovídali k radostným poselstvím našeho zaslíbení;

v prahnutí naší vůle, jak omdlévající v poledním žehu

umlkávali, zbledlí, nejdražší naši a našich pohledů něhu

přijímali jen s bázní, jak těžce nemocných nebezpečná políbení.

Za zrádce země vyhlásili nás tajně, když její slávu,

věčnosti jitřní požár, jsme v extasi vítali na kolenou:

o ženě, královně nové lásky, když jasnovidoucí jsme snili,

o muži, vlídném pastýři živlů, knížeti mystické síly,

jenž ovládne bolest, v plameny nejvyšší touhy proměněnou.

O slití všech milionů v Jediného Člověka vykoupeného

kormidelníka duchové země, jenž k břehům tvých tajemství pluje,

ve směru svatých tvých větrů pne plachty, předené tisíciletí,

a novou řečí, mocnou jako řeč andělů, čistou, jako řeč dětí,

květy tvých zahrad neviditelných pojmenuje. – –

Ale ani v zářících mlhovinách světů nejvzdálenějších

míru jsme nepoznali, němou moudrost mrtvým jsme záviděli;

nad každou krajinou krásy, kam zrak náš výbojem dostih,

znamení tvého panství suverenního ve všech nekonečnostích,

před námi hrozivě tmí se vyššími duchy střežené citadelly.

Z blankytu tisíce blankytů vyšlehlo v gigantských polokruzích,

galerie tvé stavby, vždy duševnější, bezmeznou perspektivou;

od hvězdy k hvězdě, jak roje do nových sídel, v dráždivém červnu tvé vůle,

hierarchie duchů se snáší, mystická včelstva jednoho úle,

o sladkém pracují díle s tajemnou písní zádumčivou.

Čím výš, tím hlubší a ukrytější je zápas, osudnější víry tvé slávy;

čím blíže k věčnému moři, tím z větších výší hřmí vodopády

myšlenky naší, co krůpěj, to vyvření ohně v nárazu světů:

rozdrcena jsou slova jak zrní v stoupách tvé bouře a v letu

jak popel padají na naše hlavy před majestátem tvé vlády...

A tehdy, před našimi zraky uzavřenými, nový kosmos se mihl:

jako sloup rudý vedla nás k němu sluncí všech dráha mléčná;

a z řeřavého poháru touhy, kde snění zdroj magický vysech,

žízniví věčně, poslední víno jsme pili, na našich tlačené lisech,

nesmrtelnosti nápoj, zničení tvarů, zmámení nekonečna.