ŠÍLENCOVA ZPOVĚĎ.

Já spáchal zločin jsem...! – Za noci tmavé

jsem vylákal jej v rouše přátelském. –

On netušil nic! – Klidně spolu jdem’

jak přátelé. – Mé záští k němu dravé

se svíjelo pod maskou lhostejnosti,

a ruka má, pro ránu pevná dosti,

se nezachvěla... Musilo se stát:

já příčinu měl s ním se účtovat.

Však proč? – Čím ublížil mi?! – Sved’ mi ženu?

vzal bohatství mi? – Nevím věru sám,

proč na svědomí jeho život mám. –

To nebyl já jsem, jenž za každou cenu

chtěl života jej zbavit. – Tajnou mocí

jsa puzen, lákal jsem jej tmavou nocí

jen proto ven, by do tůně tam pad’

a já se zoufalství moh’ jeho smát.

Jej do tůně jsem hodil...! – Černé vlny

se vzepjaly ve sloupcích vysokých...

Mně zdálo se, jak výkřik sjel by v tich...

tak děsný výkřik... a tak hrůzyplný. –

Pak luna vyhoupla se nad oblaky...

Ve svitu jejím vraždychtivé zraky

jsem vpíjel do vody: zřel zápas smrti,

jak zvolna v paži kostnaté jej drtí.

A zápas dokonán...! – Již ztichla tůně

a temná noc svým pláštěm skryla čin –

Ni vzdech mne nezradil, ni vlastní stín...

jeť mrtev on – a ukryt vody v lůně – –

Leč v duši mé, v mé fantasii žije:

upírem přilétá a krev mou pije –

ret jeho zmodralý a skelný zrak

mi slova šeptá – hledí na mne tak,

že běs mne jíme. – Širým světem bloudím

a stále... všude oči jeho zřím,

jak táží se: Zda provinil se čím?...

Zda právo mám, když bez viny jej soudím?! –

Tak uštván, vlastního se boje stínu,

bych smířil jej a odčinil svou vinu,

tak vzlétnu vysoko, kam stačí zrak:

pak dolů skok – –! Snad budu klidným pak!