ŠÍLENÍ.

Byla noc jako teď. Tmy husté plno v ní.

Spíš jsem je před sebou vytušil, nežli je uviděl.

Čekali, že prý se za chvíli rozední.

A kde je východ, to žádný z nich nevěděl.

Stáli tam pod skalou tiši a nehnuti.

Meče své schovali, pochodně shasili.

Na jitro čekali, ke skále přimknuti.

O slunce bohy své pokorně prosili.

Smát jsem se nemohl. Musil jsem litovat.

Všichni jsou studení. Nelze jim pomoci,

dokud jim srdce a duše všem nebudou sluncem hrát.

Myslel jsem na ně a šel jsem dál do noci.

Byl jsem už daleko, už jsem je netušil, neviděl.

Čekali, šílení, že prý se nad nimi zázrakem rozední.

Řekl jsem vichoru, aby jim pověděl:

Stvořte si slunce! Prozatím z pochodní.