ŠÍLENÝ DON JUAN

Jsem váš, jen váš, vy lidské dcery,

váš milenec, váš spojenec,

spoluvinník vaší zpronevěry,

v hrách lásky spoluspiklenec.

V slzy, jež smáčejí vaše líce,

můj úsměv duhu pokládá.

Se sněžným hrdlem holubice

si pohrává spár jestřába.

Můj krok se plíží v ženských krocích,

za bílou krásou temný stín.

Jsem sen, který sníte v dusných nocích.

Upír, jejž rodí panen klín.

Jsem démon touhy, dítě noci,

zplozený prázdným objetím.

Kouzlo, jež daly mi temné moci,

je blaženstvím i prokletím.

Jsem noc i její světlé ráno,

mé bílé sestry pokrevné.

Jak v slunci sníh v mém žhavém „ano“

roztává led vašeho „ne“.

Jsem plný hříšné rybí vůně,

zvon touhy z hlubin temně zní.

Jsem v tůni lůna, které stůně,

utonulý, jenž hnije v ní.

Piš Leporello: Dnes jsem loudil

lásku pod klenbou ambitů,

až Svaté Panně kol úst bloudil

milostný úsměv soucitu.

I ta, jež potře hlavu hada

a svatou patou Satana,

Královna nebes, vidí ráda

na kolenou dona Juana.

Znám vás, vy sladkých tužeb masky

v zlých pokušení hodině.

Znám soucit váš, předpeklí lásky,

vy děvčátka, vy bohyně.

Jsem váš, jen váš, vy křehké dcery,

nebes i pekel spojenec,

spoluvinník každé zpronevěry,

královny králů milenec.