SILHOUETTA.

Ticho s temnem šerou nocí splývá,

na mlčící zem se klade;

mlha ze všech koutů ven se krade,

vlhká, potrhaná, bledá

choulí se, na vlny sedá –

širé moře přidušeně zívá.

Obloha je šedá, beze světla,

zamyšlená, zádumčivá,

smutně, tesklivě se dolů dívá,

lehkým stínem zvolna klesá

k vrcholkům a k větvím lesa –

se skalními tesy již se střetla.

Zasmušile háj se černá hustý,

drobný list, kterým se šatí,

nelze v tmavé spoustě rozeznati,

jež se v neurčito dlouží,

po břehu se mořském plouží

jako přízrak nezřetelný, pustý.

Matné světlo šerou dáli zrývá –

maják na Arkoně hoří,

rudým kmitem odráží se v moři,

tu se mdle a líně krátí,

že se téměř v mlhách tratí,

tu zas k družnému se světlu dívá,

v přestávkách, jež na Hiddensee plane,

bílým jasem vzhůru šlehne,

chvíli pevně stojí a se nehne

a pak dolů sletí hbitě,

aby opět okamžitě

blýsklo třpytem záře přerývané.

Aj, tu nocí proletěl zvuk táhlý –

zarazil se do tmy šedé

jako dýka, již pěst pevná vede –

rána rozevřená zeje,

tma si vzdychla, noc se chvěje,

leknutí je v třas uvrhlo náhlý.

Ah, co lidem v lázních činit zbývá,

když již není letní noci,

kterou šero nedovedlo zmoci...

Celkem sotva vybíraví

podle možnosti se baví

a jsou rádi, když jim někdo zpívá.

Nikde na světě již není klidu,

kamkoliv jen člověk zajde,

všude zpívající děvu najde,

jež se mnoho nutit nedá,

po krátkých se prosbách zvedá,

přeochotně sloužíc všemu lidu.

Vzbouřilo se temné moře zpěvem?

Pustý hlomoz ozývá se,

vstoupá, mohutní a klesá zase –

neurčitý v dáli šedé,

zpupněj’ si a zpupněj’ vede,

k břehu s rostoucím se blíží hněvem.

Zvolna cosi ze stínů se snuje,

jakby z mlh valného shluku

kdosi vystrčil obrovskou ruku –

velký koráb brázdí moře,

víc a víc se ze tmy noře

šerou nocí těžce oddychuje.

Jako prsty pozdvižené vzhůru

stežně na palubě trčí,

tam se plachta dme a tu se krčí,

hustý kouř se z výhně valí,

vlečkou dlouhou splývá v dáli,

tvoře temnou klesající chmuru.

Strmá přída vlny mořské zrývá –

vysoká se černá stěna,

celá řada oken osvětlená

jako množství žhavých očí

kloní se a sem tam točí,

v mlhu šedou upřeně se dívá.

Tonem vysokým a pronikavým

umírají slova písně,

noc a tma již zbaveny jsou tísně –

padající plamen bledý

zvolna klesá naposledy,

by se nevznes’ více vskokem hravým.

Koráb udivený ještě chvíli

čeká v nerozhodném zmatku;

náhle otočil se na podpatku,

okna zatměla se mihem,

kouř se tratí lehkým zdvihem –

mlhy opět v šedou zeď se slily.

Není světel, není zvuků více,

v neprůhledné šedi husté

ztrácejí se stíny noci pusté,

maják Arkonský jen hoří,

kmitem odráží se v moři,

jak když u mrtvoly plane svíce.