ŠÍLÍCÍ MALÍŘ. (2. OBRAZ.)

Pohled vítězný a pronikavý,

vroucí tak, že hmotu v sobě taví,

pozemsky však milující zem

s hrdostí, jež ví: tvé dítě jsem,

prozářený rozkoší a steskem,

prošlehující svým krásným bleskem

lepou škrabošku až v nahý cit –

pohled takový chci zachytit!

který tiše zírá kolem sebe;

do něhož se schvělo jižní nebe,

nadechnuté fialovo hvězd,

chladná sivost na obzoru měst

procitajících – Svůj štětec nořím

v slávu všehomíra; obraz tvořím,

muže-dítě s hledem takovým,

v okamžik že věčnost zakotvím.

Vyvoleny jsou mé prsty slepé,

vidoucí to žití velkolepé

vtěliti, jež prolilo se v hmat,

věkům příštím chtějíc požehnat.

A již cizí pohled, zlý a vroucí,

zvědavý a zcela vševědoucí,

z obrazu se hrouží v duši mou:

zraky mé kéž v něm se rozplynou!