ŠÍLÍCÍ MALÍŘ. (6. ÚSKOK.)

Když světlo s křišťálových ramen

se v zrcadlový lilo sál

a shlcen ve žlutý když plamen

i dech i vzduch i prostor tál,

když roztřesená záře ve sklo

svou vylekanou tiskla líc,

mně náhle po noci se stesklo,

jež, třpytem vyplašena, venku

klepala tiše na dvéře,

bych rozpomněl se na milenku,

na černý zrak i kadeře.

A já jsem šel a chvěl se v přání,

by posvětil mě tichý žár,

a já jsem šel a z nenadání

sáh na mne temna dravý spár,

to jakás ruka boha, ženy

či záhuby mne škrtila,

to jakás vlna v neviděný

mne jícen bezdný shltila,

já bez smyslů se zapotácel

a vzlyk se vydral z hrůzy mdlob,

já pod nohama půdu ztrácel,

kams v podmořský se řítě hrob.

I zaříkal jsem zaříkadly

své oči, z kterých třeštil děs,

tu černé vlny poopadly

a pohled zachytil se kdes,

kde zcela matně dvěma body

pruh souše kynul jediný;

záhadná noc mi z temna vody

vyslala milé delfiny,

že vznášel jsem se na jich hřbetu,

šploucháním vlnek kolébán,

ó země, země, země je tu,

jsem pohybů svých, smyslů pán:

Teď noci zrak mi opět svítí,

ten nedohledný, plný zrad,

a nyní teprv chci ji míti

a zle ji zlíbat tisíckrát.