ŠÍLÍCÍ MALÍŘ. (8. DVOJNÍK.)

Je to půlnoc, je to přízrak, je to můra, je to křeč?

rozpálené moje údy, žíhavá ta bolest v nich,

tisíc rudých očí sjíždí po mých rukou do prstů,

v hlase, jenž chtěl triumfovat, zadrhl se vztekle smích.

Chechtá se mi z důlků slepých temno v předu, v zadu noc,

třeští dech a pulsy pádí,

choré nervy

stočeny jsou v jedno klubko temnotou, již chtěl jsem zmoc’.

Šíle,

volám pomoc, k předu běžím, sražen bleskem klesám zpět.

Vzadu, v týle

cítím na se upřen hled.

Cítím, jak se kdosi dívá,

obracím se, nevidím,

cítím, jak se pohled vrývá

v páteř mou a tělem mým

lomcuje a vtéká do žil, skelně zas mi na šíj hledí,

v týle sedí,

a když rukou chci jej hmatat, dutý vzduch je hluch a něm.

O bezcitnou biji zem,

hroutím se a řítím

v bezdna těžkou vlnu,

děs jen z nitra cítím,

vlastní duši klnu,

temnota mi rve

moje oči z těla,

vytřeštěným do krve

zrakem mým se na mne zahleděla.

Nade mnou teď, noci,

volej evoe,

já už nejsem já – –

Světlo, světlo!