Silnice.

Jde bílá silnice, jde spádem volným lesy,

jde přímá, dlouhá tak, širými pod nebesy;

kol světle zelené si sedly borovice,

jich mladé výhonky ční vzhůru jako svíce.

Však tam, kde níží se, les čeká na ni černý,

a nad ním modrý zas až v obzor nedoměrný

se výší, stupňuje, tu tmavší a tam bledý,

až v modrou linii vše splyne naposledy.

Kol ticho hluboké, že slyšet záchvěv stromů.

Jen chvílí ozvuk ran sem padne z blízkých lomů,

kde lámou opuku, a těžká vozu kola.

Les v záři oddýchá a žluva kdesi volá.

Zem v žáru cítíš jen, jak kráčíš bílým prachem.

Slyš, houští chvěje se. To v tichém kroku, plachém

ven z lesa vyšla laň, kams v dálku upne oči

a v lesy protější pak uleknuta skočí.

Jdeš stále níž a níž. Tu podle cesty zpráhlé

kol starých pařezů zříš troud a popel náhle.

Zde tábor cikánů byl včera, zlatou září

tu šlehly plameny do snědých, tmavých tváří.

Kam asi odtáhli? Kam oblaky as letí?

Les vlídně přijal je, ty bludné jihu děti.

Teď v slunci bodák blysk’. To četník se tu beře.

Ach, jak mi líto je té bludné lidské zvěře!