SILNICE V HORÁCH

Jde z lesa do lesa. Tak z křoví do křoví

se smýkne had a blýskne lesklým hřbetem.

Jde po ní sníh a vítr ledový

časného jara. S loučícím se létem

se zdvihnou vlaštovky s jejího lanoví.

Před odletem

se tisknou k sobě, tiší se a sní,

naslouchajíce, podobny tak dětem,

jak v drátech severák si hrá a zní.

Za stromem v pelechu si mladý zajíc zvyk’

na úprk motoru, když zaštěká a ztichne.

Les ránu pofouká; z rigolů horce dýchne

vřes v jizvy kolejí a mokvající smyk

a oblak prachu padá v pole daleká.

Hojí se, hojí rány člověka,

zas prstí bude prach

a smrt zas růst a vznik.

Terasy lesů sestupují v kraje

brázdami rozervané,

které se chlebem hojí.

Políčko lnu, jak vochlice se bojí,

se krčí u lesa a trápí se a stydí

ve stínu chvojí sosny ohlodané.

Jde poutník silnicí: Dej, Pane,

milosrdenství těm, kdo byli v boji,

vám květy pošlapané, pokácené háje!

Vidí

visuté zahrady zeleného zas ráje

s dálnicí tvrdou, tvrdou cestou lidí.