SILNICE.

Řad starých stromů omšele se táhne

silnicí rovnou, šedě zaprášenou

na východ k městu, které dole kouří

a temné noci barví šlehem rudých pecí.

Řad stromů nese ovoce, že musí,

silnice vede do města, že musí,

a obilí jen z přinucení klasy vymetá.

A napříč silnice kamenná bedna zívá,

obecná škola k polím rozkročená

jak bájný netvor, připravený

oběti hltat, zkázu chrlit.

– Oběti chci, dí škola ke vsi,

jež v pozadí se plazí přikrčená,

drobounké mraveniště bledých horníků.

– Oběti chci a budu hltat po stech dětská srdce,

jak po stech šachty hltají jich otce,

jak po stech hutě hltají jich bratry

a pořádkem a přísnou disciplinou

zkrušit chci jejich udivené duše

a semknout mladé údy ve jho povinnosti,

jak ve stáj nacpat stádo drobných kůzlat,

jež skotačit by chtěla po zelených nivách.

Je doba zlá a chce se jísti,

čas nepříznivý pro bláhové snění,

i obloha je přísná, zamračená,

jak říc by chtěla celou pravdu žití

a nevylhávat modrou blaženost, ni ráje,

jež nikdy nebyly a nikdy nepřijdou.

Čas vážný nastal. Konec utopiím.

Je nutno zapřáhnout se do povozu žití,

uchopit den jak horník v tmě svůj kopáč

a probíjet se trpělivě štolou bídy na světlo denní.

I oráč ví, že nezbývá než sehnout šíj,

jak skot v jho klesnout němě

a odorávat mužně brázdu z role žití.

Msta vládne dál, zlý osud bdí

a rukou tou, jež ohně zažehá,

že měsíc zapudí i mdlý svit hvězd,

všem bude plamen zapálen,

kdož chodí dolů do hutí,

kdož kopou dole pod zemí,

kdož na polích se klopotí.

Vše splní zahořklou svou povinnost.

Tam doba vede nás, kam třeba je a musí,

do šachet padá kletba osudu, že musí,

pecemi šlehá plamen pohany, že musí.

A pořádek přec udržen být musí

krví a železem, jež lito býti musí,

a krví dělnickou, jež dána býti musí.

Po strastném dni pak noc jde klamivá,

chce zpívat, ochraptělá děvka,

nestoudně lhát a laskat, když už otrávila.

Dole jsou hřbitovy. Jsou neuctivé k pohřbeným,

jak neuctiví byli živí k živoucím.

A ty, jenž jdeš svou zaprášenou silnicí,

víš, kam vede tato přímá cesta.

Mrtvá je zem a prokleto tvé srdce,

nevyléčitelný lidský bol a bez útěchy prázdná obloha.

Ale ty, jehož hrdlo je vyschlé, až pálí lačností,

budeš hrozivě krásný, až se zastavíš v šeru,

pro nikoho víc nejsa ochotný

a vykřikneš do ztrnulého ticha:

Chci vědět pravdu!