Silnice

Do daleka běží dvojí řadou stromů,

telegrafní dráty bzučí po straně...

Dneska – možná – vesel chvátáš tudy domů –

zítra – možná – půjdeš zklamaně...

Ale čím jsi cestě slavně rozejeté –

po nesmírných dálkách toužící?

Čím jsi jí, když z jara jabloněmi kvete –

čím jsi bílé provoněné silnici?

Tulák, brouk a myška jsou jí rodní bratří,

pro ně její stromy silněj zavoní,

jim a jen jim její dálka patří,

jim do kroků dráty zazvoní.

Ty když přejdeš, cesta nevšímne si ani,

jako by tě přenést nechtěla –

ale sotva tulák zablýskne se v stráni,

výskne zvesela...

Tulák se s ní, hochu, jinak pomiluje,

tulák mazlivý má, laskavější krok,

bosým chodidlem ji celou poceluje –

stýská se mu, vrátí se k ní napřesrok.

Silnice je jako tulákova milá...

Nemá nikdy jeho silné lásky dost...

A když po něm prudce zatoužila,

co jsi pro ni? – Jenom nevítaný host!

Z jara, až zas rozkvete a zkrásní

a jak děvče bude touhou vábící –

ty sejdi, na mez usedni, se zasni –

jen nechoď silnicí...

I spatříš tuláka, jak z příkopu se vztyčí,

jak zívne si a protáhne se snad –

jak suchý chodník podél telegrafních tyčí

ho bude k sobě pobízivě zvát...

Jak položí se před ním odevzdaně,

jak do kroku mu dráty budou hrát...

Ty potom můžeš k tváři zvednout dlaně –

můžeš i zaplakat.