Silnice.

Jde krajem silnice jak mlatu prouha,

kol těžkých rýhy vyryty jsou v ní,

ji vroubí štíhlých tyčí řada dlouhá,

spojených drátem, který chvějně zní.

A tam, kde cesta k městečku se vine,

tlum chalup nízkých tvoří její lem,

tam hospoda též chodci mdlému kyne

se štítem, na němž jelen, nad vchodem.

V přístřešku vozy jsou a koně v stáji

a večer v jizbě plno sedláků,

tam karty ohmatané dopadají

na vlhké stoly, v kouři z tabáku.

Pak dílna kováře, v níž jiskry rojí

při kladiv tluku výheň plamenná,

a u škarpy dál bílý domek stojí,

kde bere mýto suchá stařena.

V čas pravidelný, celé roky denně,

vůz černožlutý po té silnici

pár hnědých koní v klusu, odměřeně

a hřmotně vleče k dálné stanici.

Vždy ve žních, kdy žár slunce mdlobou vane,

jdou zapocení ženci od polí,

a vozy vrchem snopův obtěžkané

se plíží ztěžka v prázdné stodoly.

A za mrazů, nad šírým mořem sněhu,

modravým vzduchem vran je slyšet skřek,

neb temný dusot ořů v prudkém běhu,

když letí saně s chřestem rolniček...

Jen v neděli se všední tvářnosť mění,

tu zmlká trudův lopota i ruch:

jdou ze vsí lidé pestře vystrojení,

hlaholných zvonů hymnou chví se vzduch.

A kdybych tulákův zjev nezřel jíti,

jenž v hadrech píseň výská, opilý –

ó zcela dobře mohly by se skvíti

mé verše v rámci cudné idylly.