SILVESTRINA.

Dech vlhký vane z lesů, tmy a ticha tůní,

noc dýchá rosnou vůní

v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní.

Vln bílých hvězdný proud dna doplul dráhou mléčnou

v hloub nekonečnou,

jen jitřenka se chvěje mdlou tam lampou věčnou.

Již matka země dbalá budí dětí oči:

květ rosou smočí

jak vodou svěcenou, ať den je bdělé zočí.

Jí úsměv jasní vrásky ustaraných skrání.

K dne požehnání

zvon k tichým modlitbám ji volá na klekání.

Dech lesů dýchá schladlých kaditelnic vůní

z dna hlubých tůní

v kraj za dne štědře zrající již k žatvě na výsluní.

Klas těžký uklání se, tiše ševelící:

Kdy na oltářích snící

Žnec k oběti již v běl mne zdrtí ve mlýnici?

I bratr hrozen v touhách rdí se na vinici:

Kdy spláču v lisu,

slz krví hojit srdce od ran vin a hnisu?

Hle, po východě plují plachty oblak zlatých – –

Či sbory Svatých

tam u bran stojí ráje v řízách cudně spjatých?

Dech lesů vane písní z budících se tůní:

v jich šerém lůní

sní bílá kaple pod křížem, v ní oltář svatý trůní.

V den vítězná již slunce otvírá se brána,

jak puklá rána,

co z boku Kristova jí lásky plane schrána.

Sbor Svatých v pokleku se ku pokloně níží:

To Pán se blíží,

by krev dal v útají zas v oběť za vin tíži.

Jde do kapličky Kristus Pán, jde na mši svatou.

Pod slunnou patou

den zdraví zem až k rosným slzám zbožně jatou.

Dech života vlá z lesů, polí, luk a tůní.

Den slibnou vůní

zrajících chlebů dýchá po výsluní.