Silvestrová pohádka z r. 1866.

Jest kdesi mocný, silný hrad

tam chladném na severu,

a s oken září světel třpyt

jak ve pohádce, věru.

A v hradě hlučno – veselo

a dost drahého vína,

nu – však již na to vydělá

ta bídná luzovina.

Jsou hlavy plny moudrostí

a ústa plna smíchy,

a dveře zvolna otvírá

stařeček smutný, tichý.

I dí tu jeden ze sboru:

„Ty’s vetchý – jak rok starý,

a jsi-li jím – nu, k čemu si

začínat s tebou sváry!?

Ty’s vůli naši pokořil

a budil luzu k hnutí,

nuž, prázdním tento pohár ti

na věčné zahynutí.“

A znovu zvoní poháry

a pění tok se vinný –

I kráčí stařec ze sálu

do chýžky luzoviny.

A na rtech, sotva živých již,

usedá úsměv hravý:

„„Já jdu se s vámi rozžehnat,

vy tvůrci příští slávy.

Vás odchovali k hanbě jen,

vás, otce příštích dějů,

a posměch, bídu vseli vám

mých zašlých do šlépějů.

Ti z vás jim chtěli život dát

a hrozili jim katy,

ti chtěli žít – zvraždili je

svým hodům na útraty.

Vy prosili jste o chleba

a potupou vám stlali –

Já ptal se, či že živi jste?

Vy ozvat jste se báli.““ –

A udivených dětí sbor

si slova jeho šeptá:

„Nuž, jen ať přijde jiný zas

a znovu ať se zeptá!“