SÍMĚ BOLESTI.

Neznámý někdo do srdce símě mi hodil,

pohasla světla,

tajemný život znenáhla v něm se rodil,

kořínků spleť se v žíly a cévy vpletla.

Veliká tíha a tíseň mě drtí a tíží,

býlí to bují,

klesám a kořeny zrádné nohy mi víží,

v haluzích trysklých studené vichory dují.

Studeným proudem divoký rej ten hučí,

jaká to jízda!

napjaté struny v duši se třesou a zvučí,

šíleným pláčem více a více to hvízdá.

Bolest mě přemohla, prorostla, pronikla zcela,

bylina zrádná,

myšlenku každou zajmout a polapit chtěla – –

Uniknout? prchnout? v zajetí naděje žádná.

Ssaje mou krev, – již v ohnivých květech pučí,

příšerné máky!

dusí můj výkřik a v němotách mých mě mučí,

s děsem se blíží šílené její zraky – – –

O pomoc volám udušen trnitou spletí,

šíji mi zdrhá –

v tom bílá ruka neznámá s hůry sletí,

krvavé květy pomalu láme a trhá.

Vydech jsem opět – Postava světlá, bílá

ke mně se shýbá,

kořeny strhla, trny mně uvolnila,

šílenství prchá a Milost mě na čelo líbá – –

Kterak mi nově vykvetla příroda celá,

stvoření nové!

jaká to moc mně zraky teď otevřela,

duše je volná a v nesmírno světů plove!

Všecko mi zpívá, všecko mi duhami hoří,

oživly věci,

poutník jsem země a tulák jsem všechněch moří,

Radost si nesu čistou, ptáka v své kleci.

Vesmír mi zpívá linií, barvou a vůní,

nic nespí hluše,

v moři i zemi, v nebi i větrech trůní

omládlá, dětská, radostná moje duše!