Šimon kouzelník.

„To kletba má, já narodil se pozdě;

teď život můj, to studna v pustém hvozdě,

kam zvadlé listí, pohrdání padá,

v níž pouze mračen zhlížejí se stáda,

když bouřný vítr v noci dál je žene.

A přece rovněž v mojí roztoužené

a vroucí duši vzplálo stejné světlo

jak v tvojí, Kriste! V mysli mojí zkvětlo

tvé učení, leč také pozdě zase;

můj mohutný hlas zaniká v tvém hlase,

a proto jen, že tys do pouště světa

jal první volati se. Budiž kleta,

má matko, žes mne pozdě porodila!

Jak Ježíš duše má též zápasila

a divy stejné jak on konat mohu.

Mám odvahy jak on dít „Otče!“ k bohu.

Já řeknu srpu „Jdi!“ a on luh zkosí,

mně vozy samy žatvy snopy nosí;

já hoře pravím: „Rozstoupni se!“, rázem

se otevře, já projdu; hvězdu na zem

já svolám, kterou chci, a v její kráse

když pokochám se, řeknu: „Zpátky zase!“

a ona jde. Všech lidí splním sliby

a touhy vše, a přec mi něco chybí.

Jen kdybych věděl co; mám také ženu,

již miluju jak Ježíš Magdalenu;

je rovněž spanilá, má vlasy rudé

a sluje Helena, dceř bohů, bude

nového rodu nesmrtelných matka.

Prs její plný jest, pleť její sladká

a vásu ambry též rozbíjí denně

mi nad hlavou. Já: „Zdrávas“ říkám změně,

„tys prabytosti věčně novým tvarem!“

Chci být jak Ježíš! Nesmrtnosti cárem

svou zastřít nahotu mi nepostačí.

Však nemám něco. – Co jen? – to mne tlačí

jak těžký balvan.“ Tak děl Šimon k sobě,

když pouští kráčel sám; to bylo v době,

kdy slunce v rudém písku zlatem hoří

a celá poušť kol tone v světla moři,

a výhní plá až k modrých nebes lemu.

V té chvíli poutník přiblížil se k němu,

muž obyčejný, všední, jakých všady

jde širým světem. Poledne, a hlady

a více žízní ještě chudák hynul.

Tu Šimon cosi děl a rukou kynul

a z pouště písku vyrůstal strom náhle

a prostíral a skláněl větve táhlé,

na kterých sladké fíky rozpukané

jen smály se, a Šimon chvíli stane,

sesbírá fíky a sní všecky chtivě –

a soudruh jeho čeká trpělivě,

že aspoň jeden dá mu. – Čekal darmo,

strom zmizel zas. Šli dál a vedra jarmo

to rostlo stále. Aj tu z dáli kyne

jim cisterna ve houšti chladné, stinné,

i zastavili krok; ret prachu plný

druh Šimonův hned sklonil, chladné vlny

tam čekal vláhu, hloubka byla srázná,

však vyschlá byla cisterna a prázdná.

Smál Šimon se a nemaje sám žízně

pliv do cisterny, z druha svého trýzně

si tropil žerty. – Dále šli pak spolu.

A v písek slunce svoji aureolu

juž složilo a blížili se k městu,

a malomocný vyběhl jim v cestu

pln špíny, hnisu křičel: „Smilujte se!“

A Šimon pravil: „Každý dál ať nese,

co zasloužil.“ – Však soudruh jeho bídný

ku nemocnému zrak obrátil vlídný

a pravil: „Bratře, vstaň, bůh dej ti zdraví!“

V té chvíli rostla zář mu kolem hlavy,

on rostl v ní. Odešel chorý s plesem,

leč Šimon patřil na soudruha s děsem,

jak něha s velebou mu s tváře dštila,

a drze pravil: „Velká je tvá síla,

však rovněž jak ty mohu stát zde v lesku,

tys Kristus, ukrad’ jsi mi k slávě stezku,

však mohu co ty; pusť se do té sázky!“

– To nemůžeš, děl stín, ty nemáš lásky!