Šimon Lomnický.

V den popravy na rynku Staroměstském,

kdy katův meč se rudým kmital leskem,

on na Šmerhovně seděl, skrčen v koutku,

a na rynk hleděl od plného soudku

a pokaždé, když ostří meče skropil

kat novou českých pánů drahou krví,

tu setřel slzu smutku s šedé brvy

a pohár vína vždy až na dno dopil.

Hlav dvacet sedm – co tu bylo doušků –

co drahé krve – vína do laloušku –

co životů se kmitlo náhle s očí –

ach, hlava spitá kolem se mu točí. –

„Hej, nechte pití, dnes se v smutek halí

Čech každý – kat již skončil smutnou práci –

už jděte, než se židle s vámi skácí

a plné bříško na trnož se svalí!“

„Ba pravdu tlacháš, milý starý brachu,

já o sebe však nemám tolik strachu

jak o ty pány, již jsou na tribuně,

jimž po české jen krvi krček stůně.

Tak jak já víno, ať ti páni v huby

si českou lijí krev do nekonečna,

ta nevymizí nikdy, bude věčná

jak české víno, krev tu nevyhubí!“ – –