Simonides.

Medon vítězství se chystá slavit,

Jehož dobyl v dole Delfickém;

O radostném hodě se chce bavit

Zpěvy mistra zpěvů v domě svém,

Simonida starce lýrou zlatou,

Která ze všech nejsladčeji zní,

Kdykoliv půtku zpívá svatou,

Hrdiny a Bohy velebí.

Zpěvec přichází, a kolo hostí

Plésá, an ten kráčí do zboru;

Neseť posvěcení ku slavnosti,

Krásnou poctu za hrdinskou hru.

Strun se zpovolna již dotykuje,

Prsy pohybá mu Božský dech,

Poslouchajíc jeho zvuky pluje

Všecko tíše v sladkých pocitech.

Vzhůru k nebesům zrak upíraje

Mocně na lýře své rokotá,

A vždy hlasitěji z úst mu vlaje

Dvou těch bohatýrů sláva ctná,

K nímž do nebes kruhu vysokého

Nikdá smrt se neosměluje,

Anto život věčný božství svého

Bratr s bratrem střídou zděluje.

Zpívá, kterak byla za dnů zdejších

Dvojčata ta nerozdvojená,

Slávou ze skutků těch nejskvělejších

U veškeru Řecku kojená;

Však i v závodníků půtce smělé

Též si dobývali bohů chval,

Proto Zeus co bouře krotitele

Odměnou je k nebi povolal.

Kterak nyní s bytu se hvězdného

Na pláň země dolů zírají,

Bojovníka hájí udatného,

Plavce, jehož bury svírají:

Jak, ač nevidí je lidské oči,

Závodníku, co je věrně ctí,

Na kolišti milostivě bočí

Uvádějíce ho k vítězství.

A již písně kmeta utichnuly,

Zlatá lýra odpočívala,

Všem se vůkol ještě prsa dmuly,

Ve které cit božský vlívala;

Jenom Medon reptá mysli kalné:

„Tedy skončil již svůj dlouhý zpěv?

Doufal já, že on mé skutky chvalné

Veleslavně provede tu v jev.“

Zpěvec dí: Již mnozí hrdinové

Vynikali v boji pro jméno;

Vědí o nejlepších pozdní dnové?

Jenom bohům nezáviděno!

Jejich milost zdaru udělívá,

Díků ždají se laskavost svou,

A kdo na bohu co božskou ctívá,

Slaví nejlíp umu všelikou.

Medon však ta úsměšná rce slova:

Já bych tebe uctě semo zval,

Ne, bych z velebení synů Jova,

Ale z vlastního se radoval!

Tobě však se zdálo malicherno,

Seč je země syn a bojovník,

A když bohům jen tvé pění věrno,

Čekej odměny od bohů dík.

U hněvu se zardí v bohů jméně

Zpěvec pobožný a provolá:

Nebažil já marný po odměně, –

Bohů miláček jí nadbyt má;

Nalézá ji u radostech svatých

Ze čistého vřídla nadšení:

Závidíšli bohům věnců zlatých,

Strachuj se i bohů mračení!

Tak to stařec jako věštby zděje,

An tu kročí sluha, ve mžiku

Aby povyšel ho vybízeje:

„Čeká tě dvé cizích mladíků;

By se uhostili, jsem je žádál,

Ale zdráhají se jíti v jev,

Prosí tebe, abys neodkládal,

Odměnu vzít za ten chvalozpěv.“

Každý se při těchto slovech koří,

Blízkost bohů tuše uděšen,

Zpěvec bez prodlení do nádvoří

spěchá ze sloupové síně ven.

Však tu ticho! Sem a tam se blíží,

Darmo hledí po mládenců dvém,

A jen blíženců dvé hvězdné shlíží

S nebes na něj s jasným přívětem,

Ještě nechápe div v ustrnutí,

Aj tu jme se pevná třásti zem,

Sloupy paláce se lomí, sutí,

Rada bohů již se jeví všem.

Hosté úžasem se sotva v davu

Z domu osudného utekou,

Ale Medonovu vinnou hlavu

Kryje zbořenina zkázou svou!