Ó, síňko tkalcovská, tak skrovná, prostá,

Ó, síňko tkalcovská, tak skrovná, prostá,

ó, přijmi mne dnes jako svého hosta,

a uhosti mne vlídnou upřímností,

jak zbloudilého syna máť jen hostí.

Ó, drahá síňko, tajemná a šerá,

to tys, kde od úsvitu do večera

já klopotně tkal na tkalcovském stavu,

snů, tužeb divných maje plnou hlavu.

Ó, kolikrát jsem čelo o tvé stěny

bil jako o mříž orel uvězněný,

nechtěje v stěnách tvojich celé žití

proteskniť, proplakať a protoužiti.

Tu pod tvůj strop tak začazený temně

jak paprsk slétla poesie ke mně,

své čelo snivé slíbati mi dala

a na kněze mne zpěvu pomazala.

Ó, síňko zlatá, dnes se vracím k tobě,

však stokrát bídnější než v zašlé době –

klesaje v slzách na tvém chudém prahu,

vzpomínám mladosti a tonu v blahu.