Sion.

V zem českou mraky se valí

a tmět se počíná, tmět;

vše v příšerné stíny se halí,

co jitřně se počalo rdět.

Zmlk’ chorál svobody spasné,

jenž z hájů a údolí zněl;

lesk českého jména, on hasne,

a setřen je nadějí pel.

Tam v horstva zatmělou dáli

i v rovin zde vadnoucí sad

s křišťálové pohlíží skály,

hle, zlatý, mohutný hrad.

Věž v oblaky černé se hrouží

a vůkol ní nad plání

za skřehotu zlobného krouží

zas kostničtí havrani.

Na cimbuří v zářivé zbroji

pod korouhví vlající

zjev olbříma, anjel stojí,

roh stříbrný v levici.

Zrak po kraji vůkol mu těká,

kdež ze zašlých bouřlivých dob

tak mnohého Husity reka

se pod květem ukrývá hrob.

A olbřím vidí ty mraky,

zří pověstných havranů shon,

jak klovají v kalicha znaky

a věští všech nadějí skon.

I hněvným v to pohledem míří,

pak roh nese ke rtům mu dlaň

a do síní hradu to víří:

„Ó probuď se, Sione! Vstaň!“

„Střes chabosti dřímotu s oka!

Cti vévody Ježíše vzkaz!

Viz úklady starého soka

a rázně meč Ducha jen tas!

Než v přívalu temnoty chmurné

zem kalicha utone,

ty, postav se přesile zpurné!

Ó probuď se, Sione!“

Tak s cimbuří mocně to zvučí,

až vůkol se zachvívá zem;

vždy bouřněji z mraků to hučí,

hrad zlatý však zůstává – – něm.

A na novo anjel ten bdělý

roh válečný svírá v svou dlaň

a na novo volá a velí:

„Ó probuď se, Sione! Vstaň!“ – –

Nuž, hrade náš, Sione český,

zda přec ještě procitneš?

Zda zaplašíš havranů vřesky

a prapory rozvineš?

Či navždy snad nevěra věku

svým kouzlem už ovila

to potomstvo husitských reků,

jak Samsona Delila?

Ó procitneš! – Zbraň tvoje slavná,

zbraň světla se zableskne v tmy.

A víra, ta síla jen dávná

tvých otců nechť z duše ti hřmí,

a marně pak útočit bude

svět tento i peklo svou lstí.

A zas se to vyjasní všude

a Čechem být zas bude ctí!