Šípková růže.

Po stráních, kolem cest a v lesním chladu

rozkvětlý šípek dlouhé snětě věsí,

na růži růže v bujném vodopádu,

a vůně táhne přes pole a lesy.

A větví spád se v lehkém větru kývá,

na trávu dolů sprchá lístek zticha,

v trávě to švistí, pták ve hvozdu zpívá,

sluch naslouchá jak v snu, a ret jen dýchá.

Poutníče, spěš; – západu slunce rudé

oblévá kmeny, stíny už se dlouží; –

poutníče, zůstaň, – kdy zas večer bude,

v němž tak se sní, tak myslí a tak touží? –

Tu růži utrhnu a buď si růží mojí,

ji s šípku utrhnu, jak rdí se tu a třese –

v červánků záplavě, v tom prvním rosy znoji,

a připnu si ji sem, kde srdce chví a dme se.

Buď tiše, srdce mé, jsi jako v červnu růže,

krvavě rozkvetlá a opadaná v mžení:

že zkvétáš, opadáš, kdo za to může? –

tak květlo, opadlo jich k nesečtění!

A zlehka, noho, jdi po listech svadlých květů,

byť kvetly jenom den, – vždyť pro život to dosti!

ten svadlý květ kdos přec přitiskne k retu,

až půjde smuten kol, neb tak pln blaženosti.