Šípková Růženka.

V zakletém zámku všecko spalo.

Jak socha každý bez hnutí

tkvěl v posici, v níž čarodějky

jej právě stihlo klnutí.

U vchodu klímal tlustý portýr,

jenž zrovna korbel chtivě zved’,

co vedle lokaj otevíral

k zívnutí ústa řadu let.

Strnulý maršál v koutě štípal

komornou spící do tváře,

v svém budoáru dvorní dáma

po léta tiskla vikáře.

Král s ministry spal v dvorní radě,

na tváři všichni božský klid –

jen kancléř scházel: usnulť v místě,

jež možno pouze naznačit...

Tak po léta vše dlelo v spánku,

hrad šípkem zarost do slova –

v své komnatě na zlatém loži

Růženka spala Šípková.

Až – v pohádce tak musí býti –

princ z dálky přijel vítězný

a všecky z kletby vysvobodil

polibkem na tvář princezny.

Ten šťastný princ! Jej v duchu vidím,

jak stanul v síni nesměle:

Růženka spící v zlatém loži –

kol ticho jako v kostele. – – –

Když já k Vám, drahá, na návštěvu

se s touhou v srdci vypravím,

ni chvíli s Vámi o samotě

že nebudu, již napřed vím.

Dům hlučný je jak vosí hnízdo

a marně se vždy tisknu v kout –

hned u vrat si mne domovnice

důkladně musí prohlédnout.

Sousedky stojí mezi dveřmi,

a v prsou se mi tají dech,

když provázen jich poznámkami

se šplhám vzhůru po schodech.

V kuchyni služka přivítá mne,

v pokoji máti – a co víc:

dvě tety u Vás na návštěvě

a s nimi tucet sestřenic!

Tak odpoledne strávím s Vámi

dohlídce přísné podroben,

bych večer zas tím hrozným domem

jak zločinec se plížil ven.

Ach, kéž bych – jako v pohádce té

se princi stalo před léty –

já také jednou při návštěvě

Váš dům nalezl zakletý.

Mne žádný pohled nerušil by

ni poznámky a úsměvy:

vše spalo by po celém domě

a v poslední komnatě – Vy...!

Tak nerušen Vás vidět spící –

můj bože, jak bych blažen byl!

Leč dlouho bych se rozpakoval,

než bych Vás, drahá, probudil.