Šípkové květy.

Na břehu ležím v tichém úvoze,

kde mateřinka opojivě voní,

a oči ztápím v modré obloze,

co větve šípku nad hlavou se kloní.

Ó mám ty plané růže velmi rád!

Když vidím jejich nádech do růžova,

vždy nad nimi se musím zadumat

a staré představy zas mívám znova.

Jak cudný je to kvítek na pohled!...

Toť nevinného děcka čerstvé líce,

toť vášní nikdy nezlíbaný ret,

jímž modlívá se svatá řeholnice.

To není horečkové tváře nící žár,

když chorá dříme na podušce bílé,

to záchvěv studu, dřív než hříchu zmar

se dotkne krve, slovy svůdce zpilé.

To smrti spíš je chladný růměnec,

jenž rdí se v rakvi zesinalou tváří,

to hřbitovní je růže pupenec,

jenž o dušičkách zmrzá v světci záři.