ŠÍRÁ HANÁ...

Šírá Haná,

vlasti mého dětství požehnaná.

Do nedohledna se vlní kadeř klasných stvolů.

Rovina je tichá, hebká, jak dlaň bez mozolů.

Po ní v dlouhých akkordech se vlní píseň táhlá,

jak by kantůrkova ruka ve klavesy sáhla,

ve vesském když kostele za svátečního odpoledne

v tichých proudech slunce ku varhanům sedne.

Morava své lokte v šírých polích rozevírá líně,

voda její divného si něco šeptá v rákosiny stíně.

Nekonečná rovino, mé nekonečné touhy matko,

na tebe teď vzpomínám a je mi smutně sladko.

Teskně zadumaná melodie vesských varhan měkce plyne.

Haná moje nekonečná, – tu je všecko, všecko jiné...