Siré děvče.

Vstaňte, tatíčku můj, vstaňte, máti,

přišla jsem k vám na hrob žalovati;

v pažit jeho pramen slz jsem vlila;

zle pěstounka, zle mi učinila!

K jabloni mě v širém poli hnala,

abych výhonků z ní nařezala,

hebkých, svižných jednoročních prutů

sama na sebe, ach, za pokutu

na sirotu, kterou nikdo nezná,

jen ta v poli stará jabloň mezná.

Šla jsem, jak zlé pěstounce se chtělo,

na jabloně kmen jsem dala čelo,

kolem těla vroucně jsem ji jala,

slzami ji teskně zalívala;

ona pak mě za slz horké slety

zasypala bohatými květy,

krvavými květy sladké vůně...

Nejste vy to, po níž srdce stůně?

nejste vy to, po níž srdce bolí,

matičko má drahá v širém poli?