SIRIUS

Z hvězd všech, jež plají na orloji nebe,

Jichž zář’ se nocí tichou rozlije

V křišťálných sférách, vždy jsem hledal tebe,

Můj chladný příteli, můj Sirie.

V mé zraky zřel’s, když znaven žití hluší,

Sám, zase sám jsem hleděl do výšin,

Když odchod lásky vrhl smutek v duši,

Jak temná věž v hloub’ vody vrhá stín.

Jas pronikavý z tvého stříbra svítí

Jak magický čar z očí zákmitu,

Jichž visi marně kdys’ jsem střásal v žití.

Po letech zří tě duše zlhostejněná:

Již nevzpomínám z lásky ani jména,

Jak ty jsem chladný, němý, bez citu...