SIROTCI.

Chrám Ducha ční dnes ještě pochmurněji,

výš k nebi spínají se žebra gotická,

hloub slova Ambrožova s kazatelny znějí,

když teskně dozvučela píseň husitská...

„Rok tomu, co náš Hradec vyhnal pana Bořka

a v slávě uved bratra Žižku v tento chrám –

dnes, chvíle hořká,

zde v pláči odevzdá jej smrti prostorám.

Ne v pláči po bratru – my dobrém po otci

jsme Sirotci.

On vodil obec českou jako otec děti,

ji káral na zlých cestách, že ji miloval,

však jako otec dovedl i odpouštěti

a k smíru povždy také svoje děti zval.

Ten nebyl vysoký mu, ani druhý nízký;

pán jemu, rytíř, řemeslník, robotěz

byl stejně blízký,

ať muž či žena, ať byl světský nebo kněz.

Dnes vracíme jej všechněch otců původci –

jsme Sirotci.

Dnes vyplačme vše slzy, co jich v očích máme,

vždyť pláčem pro otce – ba plačme rudou krev.

Však zítra jeho rysy, dobře srdci známé,

si dejme pro vše časy na svou korouhev;

že děti jeho jsme, si setřem slzí stopy

a bolest nesmírnou v své hrudi zavřeme,

v dlaň chopme kopí,

meč, palcát, štít a nežli smrtí zemřeme,

boj bojujme, v němž byli jsme mu průvodci –

teď Sirotci.

Boj za svobodu pravdy, svatý zákon boží,

boj za rovnost, jež všem pít dává z kalicha,

boj za čistotu srdcí, která lásku množí,

boj proti hříchu, kterým láska usychá.

Duch Žižkův před námi, jak z života jej známe

a jak Duch svatý osvítí nám rozumy,

dál v boj se dáme –

duch Pravdy před námi, jíž temno neztlumí,

a za ním jízda, vozy, chodec po chodci,

my, Sirotci.

Jsme Žižkovi – a kéž i všecka pokolení!

Kéž jako jemu pravda jest jim oděním,

jest jejich meč i kalich, chleba každodenní;

jak on kéž jistě s ní jdou světa mámením,

byť zrak jim vzat byl jako jemu pod zdmi Rábí;

kéž paže jejich nemdlí v boji převzatém,

kéž nic jich neodvábí

s té cesty, v kterou Žižka kynul palcátem –

kéž v službě Páně krotcí, v boji nekrotcí

jsou Sirotci!...“