Sirotci horníka.

Kam děti, kam jdete – třeskutý mráz

spálí vás jak ranní kvítí?

Cesty jsou zaváty a psí je čas –

a noc se dlouhá vstříc řítí!

Kde máte tatíčka, matičku svou,

kam plaché skloníte hlavy?

Před vámi pustina, za vámi jsou

strhané mosty a splavy!

Za větrem choulí se ptáče i pes –

a kde vy své máte lože?

Kdo z něho vyrval vás a sem zanes‘

jak jehně pod ostří nože?

Tak ptám se (sám poutník bloudící jsem)

a očka jich zaplakala:

„Matičku starosti sklátily v zem,

tatíčka nám šachta vzala!“